Listopad 2017

okireen.blogspot.cz

27. listopadu 2017 v 10:55
Přesunula jsem blog na blogger. Další články (budou-li jaké;) budu publikovat na

okireen.blogspot.cz.


Titulek článku nesmí být prázdný.

27. listopadu 2017 v 10:47
No nazdar. Od minule se událo tolik věcí, že se k nim ani nemůžu vracet a nějak se snažit je rekapitulovat. Nějak ale navázat musím, aby mi blogísek (ha, to je aspoň slovo z minulosti...) neumřel a tak je tu tento nanicovatý článek.

Po mém návratu domů v půlce září jsem se pustila do usilovné práce na Kláře na všech frontách, posunula řádně svoje hranice a překonala mnohé strachy. Neměla jsem potřebu o ní psát, když jí můžu být, žejo. Jenže (a je to už opakující se vzorec, což mě dost znepokojuje) po nějaké době jsem z toho úsilí být někým novým, neznámým a nevyzkoušeným vyčerpaná a musím to omezit nebo toho rovnou nechat. A v hlavě mám takový imperativ: že když už si na okolí a vlastním strachu něco ženského vybojuju, už z nových pozic nesmím ustoupit a už to tak musí být napořád. Což se prostě nedá. Tak se snažím trochu uvolnit a říkám si, že je OK být občas víc žena a občas víc chlap. Ale je to skutečně tak?? Právě takové přepínání mezi gender-prezentacemi vyvolává v lidech nejistotu a nelibost, pocit, že s nimi hraju nějakou sebestřednou hru a znemožňuje jim brát mě vážně. Myslím.

Takže později jsem nepsala, protože jsem byla trochu v depresi a těžce jsem o sobě pochybovala: pocity z úspěšných krůčků jsou euforické, ale k čemu to je, když je to neudržitelné? Já si na ženu nechci hrát, když mám zrovna chuť a odvahu nebo je sobota večer, chci se jako žena cítit a být jí každou všední chvilku. A to se dnes jeví stejně nemožné jako před půlrokem, přestože jsem objektivně vzato už někde úplně jinde... A hlásek v hlavě šeptá, že "opravdový" transčlověk takhle myslet a cítit ani nemůže. Že jsem se prostě spletl/a a že si nadarmo ničím život, prostě z nudy. Není to tak, to jen strach se ozývá....., ale znáte to;).

A teď jsem dokonce bez svých DIY hormonů, víc než na měsíc. (Na měsíc!!! Dovedete si to vůbec představit, být přes měsíc bez svých správných hormonů?) Takže se cítím všelijak. Je to snesitelné, protože to je jen na chvíli, ale už počítám každý den do opravdové HRT. Když budu mít velké štěstí, můžu ji mít už v únoru nebo dokonce v lednu. To zní jako pohádka...

Teď mě čeká velká zábava a honička (ta doslova). Foniatrie a nácvik dívčího zvonkohlásku. Nové kolečko laserových ošetření. To v Brně. A v Praze vyšetření na interně, odběry krve pro endokrinologii, sexuologie, setkání s translidmi, psycholog a kryokonzervace tamté věci dole.

Psychologa musím přesvědčit, že jsem žena, což bude problém, protože že na nejsem a bez těch hormonů se tak ani moc necítím. Pár lidí, kteří u něj už byli, mi řeklo, že mu prostě ukážu prsa a bude. Jako že to je důkaz, že to beru už dlouho vážně, že to není hra a rozmar. Dejme tomu. To snad nějak okecám. Ale pokud jiná vyšetření ukážou, že mám po těch bylinkách v háji játra nebo že moje směšná srdeční anomálie není tak neškodná... může to znamenat kontraindikaci hormonální léčby a game over? A tedy life over? Asi ne, ale...

Na prvním odběru pro zmražení tamtoho jsem už dokonce byla. Divný, divný... Snad nikdy jsem nebyla tak vděčná za nonstop běžící ventilátor jako v té odběrové kabince. A že tam byl zvonek a rudý nápis ve třech jazycích "V případě nevolnosti volejte sestru" mi přišlo úplně namístě. No a ta erární dývka... už jen z těch na nich natištěných sprostě nahatých paní se mi zvedl žaludek (já jsem v poslední době vůbec nějaká prudérní). Ještě že jsem si jako holka příčinlivá přinesla v tabletu vlastní "porno":P.


A to je tak všechno. Jenom ještě jednu příhodu si tu chci uchovat. Jednu dívku.

Jak jsem bez těch hormonů, zase se mi stává, že vidím něco moc krásného (no, ženskou obvykle) a někde na prsou (kde máme vlastně duši?) cítím jakousi tupou toužebnou bolest a v hlavě je prázdno až na trochu zoufalé "Ach Jéžiš.... Ach Jéžiši....".

Si to představte. Matka s dcerou. Mladá okolo šestnácti. Celá laděná do světlé, skoro medově hnědé: vysoké lesklé kozačky, kabátek, dlouhé rovné vlasy, určitě i oči (musela mít hnědé oči!! ale já se jí do nich nedívala:/).

Byla oblečená dost promyšleně a elegantně, ale jakoby na někoho jiného, na jinou postavu nebo prostě na ženu spíš pětadvacetiletou, což působilo trochu hranatě a nemotorně. Řekla bych jako hříbě, ale na to zase byla moc málo hubená (to slovo je "statná", Kláro;).

Jenže ty její rty. To jsem nikdy neviděla, ani v reálu ani na obrázku. Plné a jakoby rozpraskané. Dvě rtěnky. Nahoře hnědá, jako byla celá. Zespodu, z těch rýžek, prosvítala temně rudá. A lesk. Působilo to jako... dva kousky živého dívčího masa. Takto napsané je to hrozné, ale dovedete si ji trošku představit? Navíc obklopenou krásou a luxusem londýnské Národní galerie? Nemohla jsem to rozdýchat. Kdyby jí bylo o pět, deset let víc, muži by ji tam zastavovali a mleli zdvořilosti, ale tím filmovým hořícím pohledem by mlčky žádali o svolení se zakousnout a trhat, matka nematka.

Podržela jsem jim dveře, což už teď obvykle nedělám a naštěstí se na mě moc neusmála, jinak bych tam asi umřela na místě:)

A o tohle já na pořádných hormonech asi přijdu. Že už třeba nikdy nezažiju pořádný orgasmus, to je vlastně brnkačka. Že budu s krásnou ženou a budu vidět a vědět, že je krásná, ale cítit budu jen vyrovnanost, nostalgii a lítost nad tou prázdnotou, to je cena skoro nepřijatelná. No, budu vykládat těm úžasně ošklivým chlapům, jak jsem kdysi byla bývala bi:).