Once upon a time in B'mouth

17. září 2017 v 20:27
Abych si to tu trochu odlehčila po těch težkotonážních příspěvcích, malá ad hoc momentka z přístavu:

V Bournemouthu moje dorsetská práce pokaždé začíná i končí. Když jsem sem přijela v zimě poprvé, hned jsem samozřejmě zamířila z kopce dolů a viděla jsem po nějakých patnácti letech moře. Mno.....vypadá to jako moře. Přemýšlela jsem, jak český zápecník k tomu nemá žádný vztah nebo je to jen taková dovolenková atrakce. A pro tyhle lidi to byla po staletí krev jejich národa a impéria a i teď je to v nich, je to prostě jejich moře. Češi.... to ve srovnání ani není národ, to jsou jen takoví malí lidičkové, co jsou náhodou sousedi:D. Ale zatím bych neměnila.

I dnes jsem zamířila namísto do vlaku nejdříve do města, chtěla jsem navštívit banku, jenže jsem zapomněla, že je neděle:D. Tak jsem si dodala odvahy a sedla si do Obscura café, přesně uprostřed města a pozoruju přístavany. Co vidím?


Jsou různí. Různé příchutě. Češi jsou všichni stejní.
Naprostá většina se snaží nějak vypadat. Jakkoli, ale nějak zajímavě. Tady prostě nemůžeš vyjít na ulici a vypadat jak šedivá brambora. V Česku mám občas pocit, že vypadat jako šedivá brambora je bonton a dobré vychování.
Oni si váží svých dětí. Ty děti jsou umělecká díla, jsou krásné! Tady prostě nepošleš svý děcko, ať si jde hrát s nudlí u nosu na ulici.
To jen zpatra pár kritických (nadsazených:)) impresí. Každá má svou odvrácenou stranu přirozeně.
Jsou různí, tak je těžké se tu cítit bezpečně a "doma". Nemůžou si dovolit být oškliví - nejsou svobodní. Na samotné dítě na ulici by tu snad zavolali policii - vše ve jménu bezpečí samozřejmě!!

A zase taková pěkná příhoda. Po ulici proti mně klapala mladá černá ženská, štíhlá, vysoká, nádherná. Otáčela jsem se za ní a celá rozesmátá z té krásy skoro narazila do dvou černých kluků, kteří to celé pozorovali a dobře tomu rozuměli, tak jsme se smáli tři:D. Říkali: "poslala tě na kruháč?":D Dříve, jako chlapa, mě taková setkání přímo mučivě bolela - že tu krásu nikdy nebudu mít, že se jí nemůžu vůbec nijak dotknout, že tu prostě není pro mě a nikdy ani nebude. Dnes mám akorát radost. Ta krása je tu přece pro všechny...

Jsem nemožná, už se zase rozepisuju. Možná potřebuju Twitter a těch jeho 127 písmen na příspěvek:). Fotit svoje lattéčka, napsat, kde si to zrovna tak fajně užívám, XOXOXO a odeslat do vesmíru:). Stát se tím, čím jsem odjakživa pohrdala. Možná je to přesně ono: dělat všechno přesně opačně, než dosud. Prostý návod na nový život.

Valím do Lushe pro kaštanovou hennu, budu doma barvit vlásky. Pápá:).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama