O kráse nepřirozenosti

19. září 2017 v 18:31 | tentokrát Viťan:)
Sedím v buse a jedu na letiště. Včerejšek v Londýně (jako ostatně spousta dní, které jsou někde poslední a já jsem už na cestě jinam) se mi nepodařil; ohavný den. Původně jsem si ho tu chtěla rozebrat, ale rozmyslela jsem si to. Musím se soustředit na to pěkné, z ošklivého se poučit a zapomenout.

Vedle mě přes uličku sedí zase jedna taková. Žena, která ví něco o Kráse. Vy říkáte, že krása je v přirozenosti. Dejme tomu. Ale já já tvrdím, ze krása nepřirozenosti září a pálí silnějším plamenem. Podívejte se na ni: Francouzka, 21 let, oblečená v minišaty, šál a síťované punčochy; v černou, bílou a barevná tetování. Husté lesklé vlasy. Dokonalé řasy. Tyrkysová rtěnka. Kroužek v nosíku.


Omlouvám se (nejvíc sama sobě ), že jsem nenašla odvahu požádat ji o obrázek. Tak jsem ji vyfotila ve spánku a je taková bezbranná:(. Radši bych ji tu měla jako dravce, "ready for the kill":D.

A teď budu uvažovat jako chlap, protože co k ní cítí jiná žena zatím nějak nevím. Co je/nás tak bezdeše fascinuje je ta pomíjivost, ta neudržitelná intenzita, ta odsouzenost ke konci. Ta pýcha se kterou odhodí veškerou praktičnost a... fitness? a usiluje o dokonalost. Protože k čemu jsou ženě dlouhé nehty, když s nimi nemůže pracovat? K čemu jí jsou vysoké jehly, když v nich nemůže chodit? Porcelánova pleť, když ji spálí slunce? Vlasy, které vadí v očích? Oblečení, které nechrání před počasím? Úzké boky, kde děťátko nebude mít dost místa? Taková žena umírá, protože je krásná. Muž cítí, že musí být u toho. Že si ji musí vzít za svou a postarat se o ni. Muž takové nepřirozené kráse prostě nedokáže odolat.

STRAŠNĚ bych chtěla být jako ona. A v příštím životě BUDU jako ona!;)

Mně je samozřejmě jasná ta cena. Že být taková ji stojí dnes a denně spoustu úsilí. Že tomu předcházelo 10 let učení se, pokusu a omylů, půlka dětství, kterou mohla strávit jinak a asi příjemněji. Že se jí ženy bojí a žárlí na ni a že s nimi vede neustále tichou válku. Že ji obletují spousty různě dobrých mužů, že si nemůže udržet ideje a nevinnost, že je pořád cyničtější, že v té záplavě mine dobré muže a i ti dobří ji budou i proti své vůli brát jako sexy hračku. Že za 20, 30 let bude po všem a co se zbytkem života a všema těma vzpomínkama?

Přesto bych chtěla být jako ona.

Nikdy nebudu jako ona.

Co si počít?

Musím si víc lhát. Musím lépe ignorovat realitu. Musím mít před očima sen a jít si bezohledně za ním, jako by byl uskutečnitelný. Realisté jsou slabí, musím být idealistka. A až narazím, musím se zvednout a začít znova. Dokud mi nevyprší čas.

Co je zlé, že mojí největší překážkou jsem pořád já sama. Až to budete vy, ti ostatní, to už bude dobré, to už mě nic nezastaví:).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama