O práci. O odtržení.

30. srpna 2017 v 12:09
You know I'm stuck in this here village of Avening... I mean... chci říct, že pracuju v Anglii, kde bydlím u různých různě postižených anglických lidiček a starám se o ně. Skoro celý červenec a půlku srpna jsem byla doma. Za tu dobu se změnila spousta věcí. Jednou větou, zjistila jsem, že to musím udělat. Musím se stát ženou. Žít jako muž mě nezajímá, nechci to, je to ztráta času, ztráta života. Po létech nesmělých krůčků, pak bezohledného běhu jsem se konečně pustila do slepého sprintu. Se vším, co ve mně je (a stejně se bojím, že to stačit nebude...).

Ale prázdniny musí někdy skončit a tak jsem zase tady/tam, odtržená od všech těžce vybojovaných holčičích věcí. Můžu si za to sama. Viděla jsem před sebou měsíc v cizině v práci zralé povětšinou na tepláky, na všechno jen malý batoh (kdybych měla aspoň kufírek na kolečkách!:)), tvář spečenou po laseru a nakonec jsem si řekla: "Tak ještě jednou, třeba už naposled, pojedeš za chlapa". Je to tak bezpečné a pohodlné, tak dobře známé:D. A tak těžké o sebe pečovat na cestách, tak marné pěkně se oblíkat, když není pro koho a jsem stejně vnímána jako muž.
Ono to jde, když v tom máte celoživotní praxi. Jsem u vytržení, když na stísněných hostelových pokojích, obklopené chrápajícíma chlapama, vidím holky, jak se po ránu beze spěchu klidně půl hodiny malují a připravují na crawl po Londýně, tom pupku starého světa... Asiatky jsou v tomhle uzavírání se do nedotknutelných bublin nejlepší:). (I když moje večerní opilé dávkování hormonů ve společných koupelkách mi přijde skoro stejně cool, hihí:D)
...ale já na to prostě ještě nemám. I doma v ideálních podmínkách mě to stojí spoustu času a úsilí udělat ze sebe aspoň pěknou buzničku:D. O něčem lepším si zatím můžu nechat jenom zdát.

Tady v UK... v sobě svou ženu nedokážu udržet. Zatínám pěsti jak jen můžu, ale přesto mi ze žil uniká... jako život. Dává to smysl?:D Lidé jsou tu takoví hyperkorektní odtažití profesionálové, plus ty místní akcenty vytváří solidní jazykovou bariéru, plus ty odporné ale praktické chlapské hadry... tohle a spousta dalších věcí mě tlačí od cítění k rozumu, od prožívání k promýšlení, prostě do mé chlapské části a role. A v tom jsem nešťastná a tím uzavřenější. Bludný kruh. Tenhle blog je jeden z nástrojů, jak se snažím udržet v kontaktu s Klárou (Lucií, Alicí....). Alespoň o ní psát, když ji nedokážu udržet naživu (ale já ji zase vzkřísím, žádné strachy, to jen že ten čas tak letí...).

A já se konečně dostávám k příhodě, kterou jsem vlastně chtěla začít:D. Můj klient Ben toho moc nenakecá. Já chlap taky moc ne. Tedy toho docela dost namlčíme. Jednu chvíli jsem trávila hodně volného času nad tabletem a prvním článkem tohoto blogu. Ben si toho všiml a povídá, jestli nechci heslo na Netflix. Musela jsem se smát (promrhám spoustu času neúmyslně, protože to líp neumím a mám jím plýtvat záměrně koukáním na telku? no jsem blbá?!) a říkám, že práce dost, teď zrovna zakládám blog. Překvapil: začal se vyptávat.
Ze zkušenosti vím, že je pro mě nejlepší být v těchto situacích otevřená (to je docela snadné) a sebevědomá (joj, to je těžké). Každá zbabělost (vlastně zmužnělost?:P) se mi později vrací v podobě vzteku a seboupohrdání.
Tak jsem řekla, že to bude blog o transsexualitě. Ptá se, je to téma, které tě zajímá? Well.... je to moje téma. Nepoznali byste na něm nic, je to přece Brit, jen si nechal zapálit DRUHOU balenou. Wow!:) Mluvili jsme o tom trochu víc a teď nepřekvapil: padly dvě poznámky na které dojde pokaždé.
1. "No pokud to opravdu chceš..." (variantou je "pokud si myslíš, že tě to učiní šťastnější..."). Ono to už není o chtění a myšlení. Je to něco o čem jsem přesvědčená, že to musím udělat, bez ohledu na cenu a překážky.
2. "You wanna go all the way?" tedy "chceš to dotáhnout až do konce?" Brit se prostě nemůže zeptat přímo! Čech se ptá, jestli chci jít na operaci. Dál na východě v Rusku by se mě nejspíš zeptali, jestli se chci nechat vyřezat:D. Tenhle dotaz mi vždycky přijde roztomilý až dojemný. Jak vás fascinuje ta představa, že se chlap může chtít nechat... vykastrovat. Jen si to slovo pěkně zřetelně v duchu řekněte a v hlavě už bliká červené poplašné světýlko...

No, pak už jsme o tom nemluvili. Ale na konci se zeptal, jestli chci přijet znova. Což není úplně běžné, dvojnásob když jsem nebyla sama sebou, ale proti své vůli za chlapa. Lidé ten rozpor podvědomě cítí jako dost nepříjemnou věc, myslím. Takže mi můj coming out (který se dal snadno zahrát do autu) možná zajistil pracovní možnost do budoucna:).

Nad tím, proč si myslím, že nic netušil, přestože známky jsou očividné, se zamyslím někdy jindy. Takže skončím tam, kde jsem chtěla začít. Tenhle &#$@ blog!!:D

Teď si jedu koupit reishi ať toho svýho chlapa trochu utlumím a shlédnout výstavu o queer umění v Tate Britain, ať se vzdělávám ve svém oboru. Zatím...;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama