Srpen 2017

O práci. O odtržení.

30. srpna 2017 v 12:09
You know I'm stuck in this here village of Avening... I mean... chci říct, že pracuju v Anglii, kde bydlím u různých různě postižených anglických lidiček a starám se o ně. Skoro celý červenec a půlku srpna jsem byla doma. Za tu dobu se změnila spousta věcí. Jednou větou, zjistila jsem, že to musím udělat. Musím se stát ženou. Žít jako muž mě nezajímá, nechci to, je to ztráta času, ztráta života. Po létech nesmělých krůčků, pak bezohledného běhu jsem se konečně pustila do slepého sprintu. Se vším, co ve mně je (a stejně se bojím, že to stačit nebude...).

Ale prázdniny musí někdy skončit a tak jsem zase tady/tam, odtržená od všech těžce vybojovaných holčičích věcí. Můžu si za to sama. Viděla jsem před sebou měsíc v cizině v práci zralé povětšinou na tepláky, na všechno jen malý batoh (kdybych měla aspoň kufírek na kolečkách!:)), tvář spečenou po laseru a nakonec jsem si řekla: "Tak ještě jednou, třeba už naposled, pojedeš za chlapa". Je to tak bezpečné a pohodlné, tak dobře známé:D. A tak těžké o sebe pečovat na cestách, tak marné pěkně se oblíkat, když není pro koho a jsem stejně vnímána jako muž.
Ono to jde, když v tom máte celoživotní praxi. Jsem u vytržení, když na stísněných hostelových pokojích, obklopené chrápajícíma chlapama, vidím holky, jak se po ránu beze spěchu klidně půl hodiny malují a připravují na crawl po Londýně, tom pupku starého světa... Asiatky jsou v tomhle uzavírání se do nedotknutelných bublin nejlepší:). (I když moje večerní opilé dávkování hormonů ve společných koupelkách mi přijde skoro stejně cool, hihí:D)
...ale já na to prostě ještě nemám. I doma v ideálních podmínkách mě to stojí spoustu času a úsilí udělat ze sebe aspoň pěknou buzničku:D. O něčem lepším si zatím můžu nechat jenom zdát.

Tady v UK... v sobě svou ženu nedokážu udržet. Zatínám pěsti jak jen můžu, ale přesto mi ze žil uniká... jako život. Dává to smysl?:D Lidé jsou tu takoví hyperkorektní odtažití profesionálové, plus ty místní akcenty vytváří solidní jazykovou bariéru, plus ty odporné ale praktické chlapské hadry... tohle a spousta dalších věcí mě tlačí od cítění k rozumu, od prožívání k promýšlení, prostě do mé chlapské části a role. A v tom jsem nešťastná a tím uzavřenější. Bludný kruh. Tenhle blog je jeden z nástrojů, jak se snažím udržet v kontaktu s Klárou (Lucií, Alicí....). Alespoň o ní psát, když ji nedokážu udržet naživu (ale já ji zase vzkřísím, žádné strachy, to jen že ten čas tak letí...).

A já se konečně dostávám k příhodě, kterou jsem vlastně chtěla začít:D. Můj klient Ben toho moc nenakecá. Já chlap taky moc ne. Tedy toho docela dost namlčíme. Jednu chvíli jsem trávila hodně volného času nad tabletem a prvním článkem tohoto blogu. Ben si toho všiml a povídá, jestli nechci heslo na Netflix. Musela jsem se smát (promrhám spoustu času neúmyslně, protože to líp neumím a mám jím plýtvat záměrně koukáním na telku? no jsem blbá?!) a říkám, že práce dost, teď zrovna zakládám blog. Překvapil: začal se vyptávat.
Ze zkušenosti vím, že je pro mě nejlepší být v těchto situacích otevřená (to je docela snadné) a sebevědomá (joj, to je těžké). Každá zbabělost (vlastně zmužnělost?:P) se mi později vrací v podobě vzteku a seboupohrdání.
Tak jsem řekla, že to bude blog o transsexualitě. Ptá se, je to téma, které tě zajímá? Well.... je to moje téma. Nepoznali byste na něm nic, je to přece Brit, jen si nechal zapálit DRUHOU balenou. Wow!:) Mluvili jsme o tom trochu víc a teď nepřekvapil: padly dvě poznámky na které dojde pokaždé.
1. "No pokud to opravdu chceš..." (variantou je "pokud si myslíš, že tě to učiní šťastnější..."). Ono to už není o chtění a myšlení. Je to něco o čem jsem přesvědčená, že to musím udělat, bez ohledu na cenu a překážky.
2. "You wanna go all the way?" tedy "chceš to dotáhnout až do konce?" Brit se prostě nemůže zeptat přímo! Čech se ptá, jestli chci jít na operaci. Dál na východě v Rusku by se mě nejspíš zeptali, jestli se chci nechat vyřezat:D. Tenhle dotaz mi vždycky přijde roztomilý až dojemný. Jak vás fascinuje ta představa, že se chlap může chtít nechat... vykastrovat. Jen si to slovo pěkně zřetelně v duchu řekněte a v hlavě už bliká červené poplašné světýlko...

No, pak už jsme o tom nemluvili. Ale na konci se zeptal, jestli chci přijet znova. Což není úplně běžné, dvojnásob když jsem nebyla sama sebou, ale proti své vůli za chlapa. Lidé ten rozpor podvědomě cítí jako dost nepříjemnou věc, myslím. Takže mi můj coming out (který se dal snadno zahrát do autu) možná zajistil pracovní možnost do budoucna:).

Nad tím, proč si myslím, že nic netušil, přestože známky jsou očividné, se zamyslím někdy jindy. Takže skončím tam, kde jsem chtěla začít. Tenhle &#$@ blog!!:D

Teď si jedu koupit reishi ať toho svýho chlapa trochu utlumím a shlédnout výstavu o queer umění v Tate Britain, ať se vzdělávám ve svém oboru. Zatím...;)

První a zmatený. O jménech.

28. srpna 2017 v 13:38
Takkk... Jak vlastně začnu, po týdnech odhodlávání se začít si o sobě blogovat?:) Neuspořádaně!

Chci si sem psát, co mě zrovna napadne. Deníček. Hlavním smyslem a tématem ale asi bude transsexualita. Ta moje:). Jsem muž, ale bude ze mě pořád víc a víc žena. Takže o sobě budu psát (pokud to zrovna nebudu cítit výrazně jinak) v ženském rodě.

Tenhle blog je takové pokračování tohoto vlákna na jednom anglickém fóru o... uh... pěstování prsou. Už bych si ráda psala o své tranzici/přeměně a o spoustě jiných věcí než jen o ňadrech a mám pocit, že moje tamní "já já já" posty jsou hodně off-topic a už tam prostě nepatří.
A k založení blogu mě inspiroval nádherný blog O Tereze. Nikdy předtím jsem žádné blogy nečetla a tento mě teda lapil a dotýká se mě hluboce. Čtu si ho pěkně od začátku už asi měsíc a je to takový motivační soundtrack (wordtrack?) k mé tranzici, která v poslední době nabrala pěkné obrátky. Už to není hra. Už je to můj život.

No ale protože se ráda blížím k cíli oklikou, abych toho hodně viděla (ne, není to vždy výhodné :)), budu chvíli mlít o něčem jiném a nepodstatném.

Jména tohoto blogu. "Můj koutek". Prostě jsem nevěděla a už jsem se chtěla pustit do prvního článku, tak jsem tam plácla tohle. Myslela jsem, že to půjde snadno změnit, no ale zatím to vypadá, že budu psát pod touto neoriginální hlavičkou navěky:/.

A co je to ten okireen? Je to jméno mimozemské rasy ze staré české/slovenské sci-fi povídky. Jako dvanáctiletý chlapeček jsem potřebovala jméno, které bych mohla používat jako svou identitu, kdykoli si o to řekne PC hra anebo ten začínající internet. Vit Mary, kombinace mého a sestřina jména, pod kterou jsem lámala rekordy v motorkách Accolade z velké diskety, už se stávala prostě nepřijatelnou. Nové jméno muselo znít záhadně a cool, být krátké a originální. Dlouho jsem ho hledala. Okireen dlouhá léta sloužil skvěle, nikdy se mi nestalo, že by byl na serveru už někým zabraný. Jenže jako twenteenovi mi už zase přišel dětinský - jméno pro přihřátého fantasy geeka, ne? Líbil se mi oki, krátké, elegantní, ale obvykle už obsazené. Později, když jsem na webu začala poněkud přihřátou stopu skutečně vytvářet, jsem okireena zase nepoužívala, protože jsem se styděla a bála se, že mě tak najdou a poznají lidé z mého okolí nebo z minulosti. No ale teď se díkybohu stydím míň a míň a není důvod nepoužívat staré dobré jméno:).

Když už mluvím o jméně. Se svým ženským jménem mám velké trápení. Pořád mi uniká. Hrozně moc bych si přála, aby si mě našlo samo, abych jednou najednou věděla a cítila, že takto se jmenuju a můžu ho hrdě používat. Ráda bych z této volby úplně vyloučila rozum a rozhodla se citem. Ale to mi asi už nebude dopřáno.
Takto ke mně před léty přišla Kamila. Tehdy jsem se ještě považovala za chlapa, kterému feminizace připadá jako věc zakázáná, nemyslitelná a přitom naprosto správná. Tedy ve výsledku neodolatelně sexy tabu:). A Kamilka, takové hyperfemininní jméno, k tomu prostě sedla krásně. Když jsem fantazii začala po krůčcích přenášet do všední reality, vzrušující vůně zakázaného ovoce začala mizet a Kamilina správnost s ní. Potřebovala jsem "normální" jméno. Kláru. (Jak jsem ke Kláře přišla už jsem psala jednou anglicky a to stačí:).)
Jenže problém nastal, když se mě známí začali na mé ženské jméno ptát. Bylo to těžké, představit se jako (i třeba jen budoucí) Klára. Přemýšlela jsem proč. Kamilka je jméno pro kurvičku. Klárka pro princeznu. Já bych chtěla být oboje, někdy se tak i cítím:), ale zatím ani jedno nejsem. Potřebuju ještě obyčejnější jméno? Hned mě napadla Lucie. A expřítelkyně (jak já tohle slovo nesnáším!! budu jí říkat D.) mi začala říkat Alice. A tak si ta jména v hlavě ohmatávám a ochutnávám každou chvíli a nikam to samozřejmě nevede.
Přitom minimálně v psané interakci ho potřebuju! Včera jsem si kupovala vstupenky. Do objednávky jsem musela zadat jméno. To mužské jsem prostě nemohla. Tak ale jaké z těch tří?!:D Vytočená svou nerozhodností jsem tam plácla to nejstarší... a musím uznat: Klára Š.....ová vypadá na vytištěné vstupence velkolepě:).

Mimochodem, jsou to vstupenky do aquacentra v Pasohlávkách. Do bazénu budu muset v dvoudílných plavkách, protože ta prsa už ukazovat nemůžu. To tedy bude intenzivní. Ani muž, ani žena. Jak se k tomu českej taťka s rodinkou za zadkem postaví? Usměju se na něj a budu doufat, že pozitivně:). Anebo uteču do sauny, kde budou všichni nazí a sobě rovní:D.

Tedy, napsat první článek mi dává zabrat. V češtině je to snad ještě těžší než v angličtině, poněvadž tady každá věta musí být (a nemůže být) perfektní!!!;) A pocit, že píšu pro čtenáře a ne jenom pro sebe, mi na jistotě a lehkosti taky nepřidává. Ale i v tom je smysl blogu. Celý život se uzavírám a chráním své nitro před okolím a to napáchá škody. Tak to teď půjde ven:).

Hned zveřejnit.