Jedna rada tety Kláry.

Včera v 19:07
A taky něco málo o světle.
 


O vaření. O reklamě. O rozhodovacím procesu.

15. ledna 2018 v 13:50
TRIGGER ALERT! V článku se nachází obrazy syrového masa.
Článek také mírně překračuje ministrem zdraví a ministrem produktivity stanovené limity introspekce.

 


O nakupování oblečení.

4. ledna 2018 v 11:01
For shopaholics & fashionistas. No ne tak docela... Zde.


"Není námitek proti zahájení hormonální terapie"

13. prosince 2017 v 19:38
Vyprodukovala jsem nový text:). Zde.

okireen.blogspot.cz

27. listopadu 2017 v 10:55
Přesunula jsem blog na blogger. Další články (budou-li jaké;) budu publikovat na

okireen.blogspot.cz.


Titulek článku nesmí být prázdný.

27. listopadu 2017 v 10:47
No nazdar. Od minule se událo tolik věcí, že se k nim ani nemůžu vracet a nějak se snažit je rekapitulovat. Nějak ale navázat musím, aby mi blogísek (ha, to je aspoň slovo z minulosti...) neumřel a tak je tu tento nanicovatý článek.

Po mém návratu domů v půlce září jsem se pustila do usilovné práce na Kláře na všech frontách, posunula řádně svoje hranice a překonala mnohé strachy. Neměla jsem potřebu o ní psát, když jí můžu být, žejo. Jenže (a je to už opakující se vzorec, což mě dost znepokojuje) po nějaké době jsem z toho úsilí být někým novým, neznámým a nevyzkoušeným vyčerpaná a musím to omezit nebo toho rovnou nechat. A v hlavě mám takový imperativ: že když už si na okolí a vlastním strachu něco ženského vybojuju, už z nových pozic nesmím ustoupit a už to tak musí být napořád. Což se prostě nedá. Tak se snažím trochu uvolnit a říkám si, že je OK být občas víc žena a občas víc chlap. Ale je to skutečně tak?? Právě takové přepínání mezi gender-prezentacemi vyvolává v lidech nejistotu a nelibost, pocit, že s nimi hraju nějakou sebestřednou hru a znemožňuje jim brát mě vážně. Myslím.

Takže později jsem nepsala, protože jsem byla trochu v depresi a těžce jsem o sobě pochybovala: pocity z úspěšných krůčků jsou euforické, ale k čemu to je, když je to neudržitelné? Já si na ženu nechci hrát, když mám zrovna chuť a odvahu nebo je sobota večer, chci se jako žena cítit a být jí každou všední chvilku. A to se dnes jeví stejně nemožné jako před půlrokem, přestože jsem objektivně vzato už někde úplně jinde... A hlásek v hlavě šeptá, že "opravdový" transčlověk takhle myslet a cítit ani nemůže. Že jsem se prostě spletl/a a že si nadarmo ničím život, prostě z nudy. Není to tak, to jen strach se ozývá....., ale znáte to;).

A teď jsem dokonce bez svých DIY hormonů, víc než na měsíc. (Na měsíc!!! Dovedete si to vůbec představit, být přes měsíc bez svých správných hormonů?) Takže se cítím všelijak. Je to snesitelné, protože to je jen na chvíli, ale už počítám každý den do opravdové HRT. Když budu mít velké štěstí, můžu ji mít už v únoru nebo dokonce v lednu. To zní jako pohádka...

Teď mě čeká velká zábava a honička (ta doslova). Foniatrie a nácvik dívčího zvonkohlásku. Nové kolečko laserových ošetření. To v Brně. A v Praze vyšetření na interně, odběry krve pro endokrinologii, sexuologie, setkání s translidmi, psycholog a kryokonzervace tamté věci dole.

Psychologa musím přesvědčit, že jsem žena, což bude problém, protože že na nejsem a bez těch hormonů se tak ani moc necítím. Pár lidí, kteří u něj už byli, mi řeklo, že mu prostě ukážu prsa a bude. Jako že to je důkaz, že to beru už dlouho vážně, že to není hra a rozmar. Dejme tomu. To snad nějak okecám. Ale pokud jiná vyšetření ukážou, že mám po těch bylinkách v háji játra nebo že moje směšná srdeční anomálie není tak neškodná... může to znamenat kontraindikaci hormonální léčby a game over? A tedy life over? Asi ne, ale...

Na prvním odběru pro zmražení tamtoho jsem už dokonce byla. Divný, divný... Snad nikdy jsem nebyla tak vděčná za nonstop běžící ventilátor jako v té odběrové kabince. A že tam byl zvonek a rudý nápis ve třech jazycích "V případě nevolnosti volejte sestru" mi přišlo úplně namístě. No a ta erární dývka... už jen z těch na nich natištěných sprostě nahatých paní se mi zvedl žaludek (já jsem v poslední době vůbec nějaká prudérní). Ještě že jsem si jako holka příčinlivá přinesla v tabletu vlastní "porno":P.


A to je tak všechno. Jenom ještě jednu příhodu si tu chci uchovat. Jednu dívku.

Jak jsem bez těch hormonů, zase se mi stává, že vidím něco moc krásného (no, ženskou obvykle) a někde na prsou (kde máme vlastně duši?) cítím jakousi tupou toužebnou bolest a v hlavě je prázdno až na trochu zoufalé "Ach Jéžiš.... Ach Jéžiši....".

Si to představte. Matka s dcerou. Mladá okolo šestnácti. Celá laděná do světlé, skoro medově hnědé: vysoké lesklé kozačky, kabátek, dlouhé rovné vlasy, určitě i oči (musela mít hnědé oči!! ale já se jí do nich nedívala:/).

Byla oblečená dost promyšleně a elegantně, ale jakoby na někoho jiného, na jinou postavu nebo prostě na ženu spíš pětadvacetiletou, což působilo trochu hranatě a nemotorně. Řekla bych jako hříbě, ale na to zase byla moc málo hubená (to slovo je "statná", Kláro;).

Jenže ty její rty. To jsem nikdy neviděla, ani v reálu ani na obrázku. Plné a jakoby rozpraskané. Dvě rtěnky. Nahoře hnědá, jako byla celá. Zespodu, z těch rýžek, prosvítala temně rudá. A lesk. Působilo to jako... dva kousky živého dívčího masa. Takto napsané je to hrozné, ale dovedete si ji trošku představit? Navíc obklopenou krásou a luxusem londýnské Národní galerie? Nemohla jsem to rozdýchat. Kdyby jí bylo o pět, deset let víc, muži by ji tam zastavovali a mleli zdvořilosti, ale tím filmovým hořícím pohledem by mlčky žádali o svolení se zakousnout a trhat, matka nematka.

Podržela jsem jim dveře, což už teď obvykle nedělám a naštěstí se na mě moc neusmála, jinak bych tam asi umřela na místě:)

A o tohle já na pořádných hormonech asi přijdu. Že už třeba nikdy nezažiju pořádný orgasmus, to je vlastně brnkačka. Že budu s krásnou ženou a budu vidět a vědět, že je krásná, ale cítit budu jen vyrovnanost, nostalgii a lítost nad tou prázdnotou, to je cena skoro nepřijatelná. No, budu vykládat těm úžasně ošklivým chlapům, jak jsem kdysi byla bývala bi:).

Klára přijela domů

27. září 2017 v 19:29
Ještě než začnu mluvit o sobě a kromě toho ještě o sobě, podělím se s vámi o vychytávku, na kterou jsem narazila na letišti. Banánový shake... s avokádem. Přímo se to nabízí, ale nikdy mě to nenapadlo. S nezralým banánem a polotučným mlékem lze docílit té sametové pěny, která tak luxusně klouže do krku, ale já mám ráda syrové plnotučné z mlékomatu a z shaku je tím pádem sice moc dobrá, ale taková pocitově trochu nechutná vodička. Avokádo to krásně zahustí, zabarví a... no však si to zkuste sami. Jsou v tom cukry, tuky, zasytí to, chutná to... Jen kdyby tady nebyla rostlinná mléka tak drahá. 70 korun za litr Alpra?! WTF? To je jedna z mála věcí, co tu jsou dražší než v UK!

V Anglii na to nebyl čas ani k tomu nebyl moc důvod, ale doma jsem se na sebe kriticky podívala do zrcadla... a bylo mi do pláče. Z tohohle tady prostě nikdy nebude ani škaredá ženská! Co s tím mohu, vyjma operací, dělat?
Říkají, že estradiol umí divy, jenže to je pořád tak rok daleko a dokud to neuvidím na vlastní oči, neuvěřím, že to bude fungovat i na mně... Po roce a půl na fytoestrogenech..., co když ta změna bude už jen maličká?:(((
Vlasy dělají moc. Po návštěvě kadeřníka si připadám skoro krásná, jenže sama to tak dlouho neudržím a nemůžu tam chodit co dva týdny.
Fousy... laser nad nimi na krku a tvářích pomalu vítězí, ale knír (jéžiš, je to ale obludné slovo:D) a bradu pořád ještě neoholím do hladka.
Náušnice, to bude jen kosmetická změna.
Nové brýle budou brzy, ale i to nakonec bude jen maličkost, myslím.
Make-up. To je samozřejmě řešení a nutnost. Ale tu já mám jakýsi blok - nechci se malovat, bojím se toho. Bojím se, že mi to nepůjde, že selžu, tak to odkládám. Kdy konečně vyrostu z těchto dětinských myšlenkových vzorců?:D A přitom já už jsem se kdysi malovala a docela mě to bavilo, jenže to byla sexy hra, teď je to realita a práce.
Úsměv, samozřejmě. Jak jednoduché, jak obtížné.

( --- A zrovna v tento moment jsem si sundala svetr a vyprsila jsem se v tričku s kulatým výstřihem v brněnské kavárně. Prstýnek, náramky. Jo, trochu se potím. Ještě, že se můžu věnovat tabletu. Dýchej, Kláro, dýchej!:D Všem je to jedno, přirozeně, jenom mně ne:). --- )

Ještě k té tváři, jako by nestačilo, že je docela mužská, je ještě spálená na 5 (slovy PĚTI) místech. V květnu jsem byla na výšlapu, spala pod širákem a ráno se probudila s něčím lepivým na tváři a popáleniny mám z toho ještě dnes. Tyhle jsou na lícní kosti (kam si dámy nanášejí tvářenku:) a nevypadá to tak zle. Tři další mi zůstaly po minulém laseru, kdy jsem slečně řekla, ať se do těch fousů pořádně pustí a ona mě poslechla. Tyhle vypadají prostě jako špatná pleť, je to hnus. Mám-li tu nějakou milou čtenářku, dovedeš si představit, že se jednoho krásného dne probudíš a na své pěstěné alabastrové tvářičce najdeš rudé spálené fleky? A teď nevíš: bude to tam týden, dva měsíce, do příštího léta, trvale? Nad kolenem mám třeba spáleninu z července 1996;). To je hodně korektoru! Nebo půjdu na laserové odstranění jizev po laseru? Kdo to má pořád vymýšlet a platit? Huh!

Ale před zrcadlem jsem si zoufala jen chvíli. (Psát o tom trvá teda dýl:-o) Vytáhla jsem epilátor, žiletku, vysavač na tu horu chlupů a po bezmála třech hodinách protivné a bolestivé práce se mohla potěšit výsledkem. Nó, od krku dolů to není tak zlé!:) Jaké má Klárka najednou hebounké kozičky! A to už není ani zadeček, to je zadnice! (Z toho mám tedy smíšené pocity...) A do pupíčku by už mohl piercing (předtím tam prostě nebylo do čeho píchnout, taková jsem byla hubená). A ta tenoučká zápěstí, jak jsem se za ně v pubertě styděla a jak jsem teď ráda, že je mám! Á dokonce sama sobě voním!;) Je to bída, že se musíme oblékat. Moc to zatím neumím a nahatá si připadám hezčí:)).

To oblečení mě po návratu zaskočilo. Pozapomněla jsem, že jsem v létě vyházela spoustu mužského oblečení, včetně většiny triček. A ta dámská, která jsem nakoupila místo nich... co jsem si to myslela?? V lepším případě jsou sportovní nebo s obrázky (ty jsou OK na ven nebo na doma, ale ne mezi lidi), v horším případě jsou malá (to nosit nebudu vůbec - ukazovat bříško a bradavky - není mi čtrnáct;). Je to asi nevyhnutelná cena pro ty transholky (takových nás ale myslím moc není), které dlouho nemají potřebu měnit šatník a pak se to zlomí a všechno musí pryč. Vkus, odvaha, zkušenost, vlastní ženskost se mění tak rychle, že co je super kousek dnes, je za měsíc nenositelné. Ještě, že jsem s tím počítala a nakupovala v second handech:). Takže poslední týden zase hodně utrácím za podzimní věcičky.


Chci sem napsat o sobotní hospodě. Já skoro nepiju a hospodské řeči mě obyčejně nudí a pivo uspává, ale tentokrát to bylo jiné, zajímavé, dobré. Bylo to setkání s několika spolužáky z gymnázia. Asi po roce. Vzpomínala jsem: naposledy viděli jen dlouhé vlasy a nehty a dámskou peněženku. Bylo to všem jasné už tehdy nebo se pro klid duše rozhodli nic nevidět?:) Kdo ví, každopádně jsem toto setkání brala jako coming out. Coming out před těmito lidmi a obecně před lidmi z mého malého rodného města je snad nejtěžší ze všech. Odjakživa jsem cítila z těchto stran jistá očekávání, poměřování se, skoro soutěživost, kdo to kam dotáhne, kdo jak "uspěje". Ukázat jim, že procházím tranzicí z muže na ženu, že jsem tedy jako muž selhala, to je těžké. Jako bych slyšela ten soud a odsudek: "On byl vždycky jinej. A pak mu to asi nešlo se ženskýma a byl moc sám nebo co a takhle dopad. Chudák.............", řečené soucitným a přesto rezervovaným tónem. Nesnesitelné, protože tak to vůbec není! Dvojnásob nesnesitelné, protože to tak samozřejmě trošičku je;).

Dlouho jsem se tohoto coming outu obávala a když přišel jeho čas, zjistila jsem, že se na něj docela i těším:). Jenom jsem slevila z původního plánu jít co nejvíc en femme a oblékla se decentně: úzké dámské džíny, unisex svetr, který prsa nezdůrazňuje ani neskrývá, náramek. Dlouhé lesklé nehty, vyfoukané vlásky.
Vzali to jako by nic, za což jsem byla zpočátku ráda, ale jak se večer přehoupl v noc a noc v ráno, začalo mně být líto, že Klárku ignorují a chtějí vidět Viťana (i když nic jiného očekávat nemůžu!). Dokonce jsem začala pochybovat: je možné, že nic nejde poznat? A pak zdrcující: no jasně, oni mě mají prostě za gaye. To mi vyhovovalo před třemi měsíci (být gay je MNOHEM bezpečnější, než být transka), ale teď už ne! Já vám dám! Měla jsem opilou chuť provokovat, ale udržela jsem se, za což se teď musím pochválit. Však příště vám ukážu jinačí paničku!!!:D
Nakonec mě už cestou do pelechu zachránil hlouček opilých, před nonstopem pokuřujících mládežníků. Ozvalo se: "Hej kámo, jsi chlap nebo ženská?" A všechno bylo zase v pořádku. Takovou mi udělali radost!:)

No a díky bohu, že už se v hospodách nekouří. Slečna si shání oblečky, vlásky si češe, pak si se svým mužem sedne na drink a po třech minutách může celá do pračky. Hrůůůza.


O kráse nepřirozenosti

19. září 2017 v 18:31 | tentokrát Viťan:)
Sedím v buse a jedu na letiště. Včerejšek v Londýně (jako ostatně spousta dní, které jsou někde poslední a já jsem už na cestě jinam) se mi nepodařil; ohavný den. Původně jsem si ho tu chtěla rozebrat, ale rozmyslela jsem si to. Musím se soustředit na to pěkné, z ošklivého se poučit a zapomenout.

Vedle mě přes uličku sedí zase jedna taková. Žena, která ví něco o Kráse. Vy říkáte, že krása je v přirozenosti. Dejme tomu. Ale já já tvrdím, ze krása nepřirozenosti září a pálí silnějším plamenem. Podívejte se na ni: Francouzka, 21 let, oblečená v minišaty, šál a síťované punčochy; v černou, bílou a barevná tetování. Husté lesklé vlasy. Dokonalé řasy. Tyrkysová rtěnka. Kroužek v nosíku.


Omlouvám se (nejvíc sama sobě ), že jsem nenašla odvahu požádat ji o obrázek. Tak jsem ji vyfotila ve spánku a je taková bezbranná:(. Radši bych ji tu měla jako dravce, "ready for the kill":D.

A teď budu uvažovat jako chlap, protože co k ní cítí jiná žena zatím nějak nevím. Co je/nás tak bezdeše fascinuje je ta pomíjivost, ta neudržitelná intenzita, ta odsouzenost ke konci. Ta pýcha se kterou odhodí veškerou praktičnost a... fitness? a usiluje o dokonalost. Protože k čemu jsou ženě dlouhé nehty, když s nimi nemůže pracovat? K čemu jí jsou vysoké jehly, když v nich nemůže chodit? Porcelánova pleť, když ji spálí slunce? Vlasy, které vadí v očích? Oblečení, které nechrání před počasím? Úzké boky, kde děťátko nebude mít dost místa? Taková žena umírá, protože je krásná. Muž cítí, že musí být u toho. Že si ji musí vzít za svou a postarat se o ni. Muž takové nepřirozené kráse prostě nedokáže odolat.

STRAŠNĚ bych chtěla být jako ona. A v příštím životě BUDU jako ona!;)

Mně je samozřejmě jasná ta cena. Že být taková ji stojí dnes a denně spoustu úsilí. Že tomu předcházelo 10 let učení se, pokusu a omylů, půlka dětství, kterou mohla strávit jinak a asi příjemněji. Že se jí ženy bojí a žárlí na ni a že s nimi vede neustále tichou válku. Že ji obletují spousty různě dobrých mužů, že si nemůže udržet ideje a nevinnost, že je pořád cyničtější, že v té záplavě mine dobré muže a i ti dobří ji budou i proti své vůli brát jako sexy hračku. Že za 20, 30 let bude po všem a co se zbytkem života a všema těma vzpomínkama?

Přesto bych chtěla být jako ona.

Nikdy nebudu jako ona.

Co si počít?

Musím si víc lhát. Musím lépe ignorovat realitu. Musím mít před očima sen a jít si bezohledně za ním, jako by byl uskutečnitelný. Realisté jsou slabí, musím být idealistka. A až narazím, musím se zvednout a začít znova. Dokud mi nevyprší čas.

Co je zlé, že mojí největší překážkou jsem pořád já sama. Až to budete vy, ti ostatní, to už bude dobré, to už mě nic nezastaví:).

Kam dál