Klára přijela domů

27. září 2017 v 19:29
Ještě než začnu mluvit o sobě a kromě toho ještě o sobě, podělím se s vámi o vychytávku, na kterou jsem narazila na letišti. Banánový shake... s avokádem. Přímo se to nabízí, ale nikdy mě to nenapadlo. S nezralým banánem a polotučným mlékem lze docílit té sametové pěny, která tak luxusně klouže do krku, ale já mám ráda syrové plnotučné z mlékomatu a z shaku je tím pádem sice moc dobrá, ale taková pocitově trochu nechutná vodička. Avokádo to krásně zahustí, zabarví a... no však si to zkuste sami. Jsou v tom cukry, tuky, zasytí to, chutná to... Jen kdyby tady nebyla rostlinná mléka tak drahá. 70 korun za litr Alpra?! WTF? To je jedna z mála věcí, co tu jsou dražší než v UK!

V Anglii na to nebyl čas ani k tomu nebyl moc důvod, ale doma jsem se na sebe kriticky podívala do zrcadla... a bylo mi do pláče. Z tohohle tady prostě nikdy nebude ani škaredá ženská! Co s tím mohu, vyjma operací, dělat?
Říkají, že estradiol umí divy, jenže to je pořád tak rok daleko a dokud to neuvidím na vlastní oči, neuvěřím, že to bude fungovat i na mně... Po roce a půl na fytoestrogenech..., co když ta změna bude už jen maličká?:(((
Vlasy dělají moc. Po návštěvě kadeřníka si připadám skoro krásná, jenže sama to tak dlouho neudržím a nemůžu tam chodit co dva týdny.
Fousy... laser nad nimi na krku a tvářích pomalu vítězí, ale knír (jéžiš, je to ale obludné slovo:D) a bradu pořád ještě neoholím do hladka.
Náušnice, to bude jen kosmetická změna.
Nové brýle budou brzy, ale i to nakonec bude jen maličkost, myslím.
Make-up. To je samozřejmě řešení a nutnost. Ale tu já mám jakýsi blok - nechci se malovat, bojím se toho. Bojím se, že mi to nepůjde, že selžu, tak to odkládám. Kdy konečně vyrostu z těchto dětinských myšlenkových vzorců?:D A přitom já už jsem se kdysi malovala a docela mě to bavilo, jenže to byla sexy hra, teď je to realita a práce.
Úsměv, samozřejmě. Jak jednoduché, jak obtížné.

( --- A zrovna v tento moment jsem si sundala svetr a vyprsila jsem se v tričku s kulatým výstřihem v brněnské kavárně. Prstýnek, náramky. Jo, trochu se potím. Ještě, že se můžu věnovat tabletu. Dýchej, Kláro, dýchej!:D Všem je to jedno, přirozeně, jenom mně ne:). --- )

Ještě k té tváři, jako by nestačilo, že je docela mužská, je ještě spálená na 5 (slovy PĚTI) místech. V květnu jsem byla na výšlapu, spala pod širákem a ráno se probudila s něčím lepivým na tváři a popáleniny mám z toho ještě dnes. Tyhle jsou na lícní kosti (kam si dámy nanášejí tvářenku:) a nevypadá to tak zle. Tři další mi zůstaly po minulém laseru, kdy jsem slečně řekla, ať se do těch fousů pořádně pustí a ona mě poslechla. Tyhle vypadají prostě jako špatná pleť, je to hnus. Mám-li tu nějakou milou čtenářku, dovedeš si představit, že se jednoho krásného dne probudíš a na své pěstěné alabastrové tvářičce najdeš rudé spálené fleky? A teď nevíš: bude to tam týden, dva měsíce, do příštího léta, trvale? Nad kolenem mám třeba spáleninu z července 1996;). To je hodně korektoru! Nebo půjdu na laserové odstranění jizev po laseru? Kdo to má pořád vymýšlet a platit? Huh!

Ale před zrcadlem jsem si zoufala jen chvíli. (Psát o tom trvá teda dýl:-o) Vytáhla jsem epilátor, žiletku, vysavač na tu horu chlupů a po bezmála třech hodinách protivné a bolestivé práce se mohla potěšit výsledkem. Nó, od krku dolů to není tak zlé!:) Jaké má Klárka najednou hebounké kozičky! A to už není ani zadeček, to je zadnice! (Z toho mám tedy smíšené pocity...) A do pupíčku by už mohl piercing (předtím tam prostě nebylo do čeho píchnout, taková jsem byla hubená). A ta tenoučká zápěstí, jak jsem se za ně v pubertě styděla a jak jsem teď ráda, že je mám! Á dokonce sama sobě voním!;) Je to bída, že se musíme oblékat. Moc to zatím neumím a nahatá si připadám hezčí:)).

To oblečení mě po návratu zaskočilo. Pozapomněla jsem, že jsem v létě vyházela spoustu mužského oblečení, včetně většiny triček. A ta dámská, která jsem nakoupila místo nich... co jsem si to myslela?? V lepším případě jsou sportovní nebo s obrázky (ty jsou OK na ven nebo na doma, ale ne mezi lidi), v horším případě jsou malá (to nosit nebudu vůbec - ukazovat bříško a bradavky - není mi čtrnáct;). Je to asi nevyhnutelná cena pro ty transholky (takových nás ale myslím moc není), které dlouho nemají potřebu měnit šatník a pak se to zlomí a všechno musí pryč. Vkus, odvaha, zkušenost, vlastní ženskost se mění tak rychle, že co je super kousek dnes, je za měsíc nenositelné. Ještě, že jsem s tím počítala a nakupovala v second handech:). Takže poslední týden zase hodně utrácím za podzimní věcičky.


Chci sem napsat o sobotní hospodě. Já skoro nepiju a hospodské řeči mě obyčejně nudí a pivo uspává, ale tentokrát to bylo jiné, zajímavé, dobré. Bylo to setkání s několika spolužáky z gymnázia. Asi po roce. Vzpomínala jsem: naposledy viděli jen dlouhé vlasy a nehty a dámskou peněženku. Bylo to všem jasné už tehdy nebo se pro klid duše rozhodli nic nevidět?:) Kdo ví, každopádně jsem toto setkání brala jako coming out. Coming out před těmito lidmi a obecně před lidmi z mého malého rodného města je snad nejtěžší ze všech. Odjakživa jsem cítila z těchto stran jistá očekávání, poměřování se, skoro soutěživost, kdo to kam dotáhne, kdo jak "uspěje". Ukázat jim, že procházím tranzicí z muže na ženu, že jsem tedy jako muž selhala, to je těžké. Jako bych slyšela ten soud a odsudek: "On byl vždycky jinej. A pak mu to asi nešlo se ženskýma a byl moc sám nebo co a takhle dopad. Chudák.............", řečené soucitným a přesto rezervovaným tónem. Nesnesitelné, protože tak to vůbec není! Dvojnásob nesnesitelné, protože to tak samozřejmě trošičku je;).

Dlouho jsem se tohoto coming outu obávala a když přišel jeho čas, zjistila jsem, že se na něj docela i těším:). Jenom jsem slevila z původního plánu jít co nejvíc en femme a oblékla se decentně: úzké dámské džíny, unisex svetr, který prsa nezdůrazňuje ani neskrývá, náramek. Dlouhé lesklé nehty, vyfoukané vlásky.
Vzali to jako by nic, za což jsem byla zpočátku ráda, ale jak se večer přehoupl v noc a noc v ráno, začalo mně být líto, že Klárku ignorují a chtějí vidět Viťana (i když nic jiného očekávat nemůžu!). Dokonce jsem začala pochybovat: je možné, že nic nejde poznat? A pak zdrcující: no jasně, oni mě mají prostě za gaye. To mi vyhovovalo před třemi měsíci (být gay je MNOHEM bezpečnější, než být transka), ale teď už ne! Já vám dám! Měla jsem opilou chuť provokovat, ale udržela jsem se, za což se teď musím pochválit. Však příště vám ukážu jinačí paničku!!!:D
Nakonec mě už cestou do pelechu zachránil hlouček opilých, před nonstopem pokuřujících mládežníků. Ozvalo se: "Hej kámo, jsi chlap nebo ženská?" A všechno bylo zase v pořádku. Takovou mi udělali radost!:)

No a díky bohu, že už se v hospodách nekouří. Slečna si shání oblečky, vlásky si češe, pak si se svým mužem sedne na drink a po třech minutách může celá do pračky. Hrůůůza.

 

O kráse nepřirozenosti

19. září 2017 v 18:31 | tentokrát Viťan:)
Sedím v buse a jedu na letiště. Včerejšek v Londýně (jako ostatně spousta dní, které jsou někde poslední a já jsem už na cestě jinam) se mi nepodařil; ohavný den. Původně jsem si ho tu chtěla rozebrat, ale rozmyslela jsem si to. Musím se soustředit na to pěkné, z ošklivého se poučit a zapomenout.

Vedle mě přes uličku sedí zase jedna taková. Žena, která ví něco o Kráse. Vy říkáte, že krása je v přirozenosti. Dejme tomu. Ale já já tvrdím, ze krása nepřirozenosti září a pálí silnějším plamenem. Podívejte se na ni: Francouzka, 21 let, oblečená v minišaty, šál a síťované punčochy; v černou, bílou a barevná tetování. Husté lesklé vlasy. Dokonalé řasy. Tyrkysová rtěnka. Kroužek v nosíku.


Omlouvám se (nejvíc sama sobě ), že jsem nenašla odvahu požádat ji o obrázek. Tak jsem ji vyfotila ve spánku a je taková bezbranná:(. Radši bych ji tu měla jako dravce, "ready for the kill":D.

A teď budu uvažovat jako chlap, protože co k ní cítí jiná žena zatím nějak nevím. Co je/nás tak bezdeše fascinuje je ta pomíjivost, ta neudržitelná intenzita, ta odsouzenost ke konci. Ta pýcha se kterou odhodí veškerou praktičnost a... fitness? a usiluje o dokonalost. Protože k čemu jsou ženě dlouhé nehty, když s nimi nemůže pracovat? K čemu jí jsou vysoké jehly, když v nich nemůže chodit? Porcelánova pleť, když ji spálí slunce? Vlasy, které vadí v očích? Oblečení, které nechrání před počasím? Úzké boky, kde děťátko nebude mít dost místa? Taková žena umírá, protože je krásná. Muž cítí, že musí být u toho. Že si ji musí vzít za svou a postarat se o ni. Muž takové nepřirozené kráse prostě nedokáže odolat.

STRAŠNĚ bych chtěla být jako ona. A v příštím životě BUDU jako ona!;)

Mně je samozřejmě jasná ta cena. Že být taková ji stojí dnes a denně spoustu úsilí. Že tomu předcházelo 10 let učení se, pokusu a omylů, půlka dětství, kterou mohla strávit jinak a asi příjemněji. Že se jí ženy bojí a žárlí na ni a že s nimi vede neustále tichou válku. Že ji obletují spousty různě dobrých mužů, že si nemůže udržet ideje a nevinnost, že je pořád cyničtější, že v té záplavě mine dobré muže a i ti dobří ji budou i proti své vůli brát jako sexy hračku. Že za 20, 30 let bude po všem a co se zbytkem života a všema těma vzpomínkama?

Přesto bych chtěla být jako ona.

Nikdy nebudu jako ona.

Co si počít?

Musím si víc lhát. Musím lépe ignorovat realitu. Musím mít před očima sen a jít si bezohledně za ním, jako by byl uskutečnitelný. Realisté jsou slabí, musím být idealistka. A až narazím, musím se zvednout a začít znova. Dokud mi nevyprší čas.

Co je zlé, že mojí největší překážkou jsem pořád já sama. Až to budete vy, ti ostatní, to už bude dobré, to už mě nic nezastaví:).

Once upon a time in B'mouth

17. září 2017 v 20:27
Abych si to tu trochu odlehčila po těch težkotonážních příspěvcích, malá ad hoc momentka z přístavu:

V Bournemouthu moje dorsetská práce pokaždé začíná i končí. Když jsem sem přijela v zimě poprvé, hned jsem samozřejmě zamířila z kopce dolů a viděla jsem po nějakých patnácti letech moře. Mno.....vypadá to jako moře. Přemýšlela jsem, jak český zápecník k tomu nemá žádný vztah nebo je to jen taková dovolenková atrakce. A pro tyhle lidi to byla po staletí krev jejich národa a impéria a i teď je to v nich, je to prostě jejich moře. Češi.... to ve srovnání ani není národ, to jsou jen takoví malí lidičkové, co jsou náhodou sousedi:D. Ale zatím bych neměnila.

I dnes jsem zamířila namísto do vlaku nejdříve do města, chtěla jsem navštívit banku, jenže jsem zapomněla, že je neděle:D. Tak jsem si dodala odvahy a sedla si do Obscura café, přesně uprostřed města a pozoruju přístavany. Co vidím?


Jsou různí. Různé příchutě. Češi jsou všichni stejní.
Naprostá většina se snaží nějak vypadat. Jakkoli, ale nějak zajímavě. Tady prostě nemůžeš vyjít na ulici a vypadat jak šedivá brambora. V Česku mám občas pocit, že vypadat jako šedivá brambora je bonton a dobré vychování.
Oni si váží svých dětí. Ty děti jsou umělecká díla, jsou krásné! Tady prostě nepošleš svý děcko, ať si jde hrát s nudlí u nosu na ulici.
To jen zpatra pár kritických (nadsazených:)) impresí. Každá má svou odvrácenou stranu přirozeně.
Jsou různí, tak je těžké se tu cítit bezpečně a "doma". Nemůžou si dovolit být oškliví - nejsou svobodní. Na samotné dítě na ulici by tu snad zavolali policii - vše ve jménu bezpečí samozřejmě!!

A zase taková pěkná příhoda. Po ulici proti mně klapala mladá černá ženská, štíhlá, vysoká, nádherná. Otáčela jsem se za ní a celá rozesmátá z té krásy skoro narazila do dvou černých kluků, kteří to celé pozorovali a dobře tomu rozuměli, tak jsme se smáli tři:D. Říkali: "poslala tě na kruháč?":D Dříve, jako chlapa, mě taková setkání přímo mučivě bolela - že tu krásu nikdy nebudu mít, že se jí nemůžu vůbec nijak dotknout, že tu prostě není pro mě a nikdy ani nebude. Dnes mám akorát radost. Ta krása je tu přece pro všechny...

Jsem nemožná, už se zase rozepisuju. Možná potřebuju Twitter a těch jeho 127 písmen na příspěvek:). Fotit svoje lattéčka, napsat, kde si to zrovna tak fajně užívám, XOXOXO a odeslat do vesmíru:). Stát se tím, čím jsem odjakživa pohrdala. Možná je to přesně ono: dělat všechno přesně opačně, než dosud. Prostý návod na nový život.

Valím do Lushe pro kaštanovou hennu, budu doma barvit vlásky. Pápá:).
 


"Do you want to be a shemale?"

16. září 2017 v 15:07
Asi jsem želvovitost našeho dědy poněkud přecenila:). Ale pěkně popořadě...:

Začalo to novým kolegou z Venezuely.
(Kterážto alespoň dle jeho vyprávění jako stát pomalu přestává existovat. Potápějící se loď, kde už každý rve pro sebe a kdo může, uteče. Esmond prodal dům a tři auta a za utržené $4000 odletěl s manželkou a dvěma cérama do Evropy, kde teď místo v módě podniká v utírání zadků a jeho angličtina je tak směšná, že ho i já beru vážně jen těžko. Dovedeš si to představit?)
Přišel mi poštou extrakt ze zeleného čaje a on se ptal, co to je, tak jsem mu to řekla.
(Vymýšlet si nepravdy je docela namáhavé a v tomhle jobu musíme myslet na sebe a být ekonomičtí se svou energií. Dvojnásob když moje skutečná práce je Klára a vydělávání peněz je jen vedlejšák, chápeš?)
Že to blokuje testosteron a že chci být míň chlap a víc žena a že už teď asi chápe můj úsměv, když se předtím ptal, kolik mám dětí:D.

Ale to nebylo všechno. Později téhož dne jsem seděla o přestávce v Costa Coffee a snažila se psát předchozí článek, když děda s Esmondem jako na potvoru přijeli, přisedli a trochu rušili. Děda měl jeden ze svých lucidních momentů, žertoval s baristkami a na mě pomrkával s tím, že později bude mít soukromý dotaz. No oukej, někdy si toho všimnout musel. A večer se bez okolků spiklenecky zeptal: "Do you want to be a shemale?"

A shemale?!? Jako první mi blesklo hlavou, co si to ten oplzlej dědek dovoluje, použít pro mě tohle nekorektní, z porna vykoukané pojmenování?:D. Ale hned jsem si uvědomila, že pro něj to je normální slovo bez jakýchkoli negativních konotací, že jiné slovo ani nezná a já už přemýšlím jako takoví ti "militantní" příslušníci jakékoli menšiny, věčně na stráži svých nejasně stanovených hranic... Nikdy jsem nechtěla být taková... a ono je to asi nevyhnutelné. Zatím to zkousnu, ale s každou další podobnou vulgární objektifikaci to bude o kousek těžší. Ještě dlóóóuho budu pro lidi v prvé řadě "ta transka", "ta jiná", "ten divnej" a teprve poté Klára, člověk, osobnost. S mou výškou to tak možná bude celý život. To je DĚSná představa. Každý kripl, cigán, buzna, nezaměstnaná socka, milionářský synek, rajda, alkáč a pan továrník by byli rádi především lidi a až potom nálepky a tagy, ne?

No, nevím už jakými slovy, ale jeho domněnku jsem potvrdila a během následujících dní to přineslo nečekanou změnu. Před dvěma týdny jsem tu brečela, jak jsem musela nechat Kláru doma a ono je to najednou tak nějak lepší:). Tady ten děda je už občas jako dítě, bez větších zábran, co na srdci to na jazyku a tak mi nastavuje docela čitelné a poučné zrcadlo:
Nebere mě samozřejme z ničeho nic jako ženu, ale už ani jako chlapa. Bere mě jako osobu s misí a s cílem, který jakkoli je nepochopitelný, vyvolává určitý... shovívavý respekt? (já vím, že je to protimluv, ale... sedí to) Občas se ptá na podrobnosti mého "procesu" a vtipkuje ("How are your mammaries? Are you feeding them well?":D) a já zjišťuju zajímavou věc: že už se nechci stydět a skrývat, ani nechci, aby lidi viděli a předstírali, že nic nevidí. Chci si o své tranzici s lidmi normálně povídat, chci ji přirozeně žít a být na ni i hrdá. A ono to pomalu půjde. Přestože pořád vypadám jako muž, který si chudáček myslí, že je žena. (Což pro mě byla odjakživa nesnesitelná představa. Pořád se mi to nelíbí, ale té fázi se stejně nevyhnu a... ono to přece nějak půjde:))
Mám radost z maličkostí. Bylo potřeba vysát dům a pokosit trávník. Konečně jsem to udělala: řekla jsem si o vysávání a řekla jsem jim proč: protože jedno je víc ženská práce a druhé víc mužská práce. Akceptovali bez řečí:).
Nebo když přišla řeč na mé jméno. Šlo to těžko a polilo mě při tom horko (je to tak INTIMNÍ záležitost. být zrovna za chlapa a přiznat, že se ve skutečnosti jmenuješ Klárka, to je jako vyrvat si chlupatou prackou své dívčí srdíčko a ukazovat ho handlířům někde na trhu. jenže ono to tak prostě JE!), ale dostala jsem to ze sebe. A byla jsem tak ráda!:)
Nebo když přijde pánská návštěva, pokaždé se ptám, dala-li by si šálek ("Care for a cuppa?" je teď moje oblíbená fráze:)). Jay the Musician na mě koukal skoro vyděšeně, Roger the Engineer byl milý, ale nechtěl. Zato PC Andrew Robinson se mi díval do očí a smál se od ucha k uchu, tak jsem mu to poctivě oplácela. Nebo spíš oplácel on mně?;) Kdo si začal?!:D. Jen je škoda té angličtiny. Jsem zvyklá mluvit pomalu, přesně a přemýšlet u toho; jak chlap!:/. Klára se spontánně projevit cizí řečí zatím neumí. Tak si to vynahrazuje právě nonverbálně. To mě hrozně baví a naplňuje a někdy šokuje...:)

Když jsem před měsícem odjela do Anglie, přišlo mi nemožné, že bych se kdy mohla cítit jako žena i tady. Teď vidím, že to je zase jen otázka vůle, času, odvahy a práce. Chyběla mi víra, teď mi chybí spíš energie, kterou ze mě tady ten job vysává, i když se bráním že všech sil... Navíc se mi bouří hormony. Já ještě nejsem na HRT a láduju do sebe místo toho spoustu různých rostlinek a tělo jednou za čas řekne DOST. To je pak den, dva, tři zle:/. Tenhle článek jsem v ukradených chvilkách, když mi to bolehlav dovolil, slepovala snad skoro týden. Stojí mi to za to? Musím věřit, že ano.

Naštěstí letím za pár dní domů a začne mi opravdová práce. Vlastně ne, ještě před tím vytáhnu z pod postele epilátor! Po měsíci vypadám v klíně, jako jsem v klíně vypadala kdysi:D. Ale už mě ty chlupy (a i minulost, kterou mohou symbolizovat a s kterou také musím pořád dokola bojovat) vlastně tolik neštvou. Mám s oběma soucit, jsou to dinosauři a jejich čas se krátí;).




Obrázky z výstavy. Černoušek tamtéž.

8. září 2017 v 14:45
Už jsem zase jinde, v Dorsetu u dědy, ke kterému se vracím pravidelně. Je tu málo volna a tentokrát i málo spánku, takže jsem pořád unavená a na blog nemám čas ani myšlenky. Navíc mám pár obrázků a bylo mi jasné, že formátování na tabletu bude noční můra. Taky, že jo. Zatím je tu nechám poházené naležato a upravím je, až se dostanu na PC. Nebo to nejde? Jsem tak nešikovná nebo blog.cz zamrzl v devadesátkách?

Když jsem se ve Verwoodu ocitla poprvé, čekala na mě široká postel plná různých kytičkovaných prostěradel a povlečení, jen si vybrat. Pokaždé tu spím jako princezna, třeba takto:


Jak se v tom asi cítí kolegové - chlapi, kteří přijdou po mně? Přehrabují a hledají bílé a obyčejné nebo ta kvítka a kraječky ani nevidí a je jim to jedno?:)

Včera jsem pekla blackberry&apple crumble. My jsme tu dva a můj slovinský kolega nejspíš nemohl uvěřit svým očím. Náš děda totiž není jen pohádkově dobrotivý stařeček. Je to spíš trochu senilní, trochu paranoidní a občas prostě zlej a dětinskej dědek. Holky za ním podruhé nepřijdou, takže má doma samé chlapy, kteří mu buchtu sami od sebe jen tak neupečou. Ale já to samozřejmě nedělám pro ně, dělám to pro sebe a pro Kláru.
Přes silnici je "common", kus oplocené divočiny na kraji města a teď je plný ostružin. Sem tam je někdo sbírá, ale většina si je koupí na tácku v Tescu za dva paundy a sběrače si akorát rozpačitě prohlíží. Proč si chlapi nedovolí protahovat se mezi keříky a sbírat bobulky do misky na domácí pečení? Nesehnou se pro mátu u potoka? Proč se na chodníku nezastaví a nenakloní se přes plot, aby si přivoněli k růži? Proč si občas nesednou nebo nelehnou do těch i v srpnu šťavnatých trávníku, které tu jsou zřejmě pro nikoho? Proč nikoho nevidím, jak se dotýká tisíciletého sloupu v kostele? Tak to dělám za dva, připadám si jak rozpustilá holčička a za každé tři (fajn, pět) upřené pohledy dostanu úsměv:). Nakonec, zachraňuju tím reputaci něčemu společně pociťovanému a těžko vyslovitelnému............ ne?
Ale zpět k pečení. Když jsem se tak ochomýtala po kuchyni, děda přijel, chvíli koukal a věcným tónem povídá: "You are a very graceful man, Vít, I've noticed. You've got an air of gracefulness around you." Tedy, že si všiml, že vyzařuji jakousi eleganci až půvab:D. A odjel. Nejdříve jsem to považovala za bezvýznamnou frázi, ale přemýšlela jsem o tom a zjistila jsem, že to tak vůbec není! Náš děda totiž žije namnoze už ve svém vlastním světě, občas nakoukne do našeho společného (jako želva vystrkuje hlavu z krunýře), bezelstně okomentuje, co vidí a zase se stáhne zpět. Jeho poznámka neměla žádný podtón, nebyla to narážka, bylo to prostě nezaujaté (v obou smyslech toho slova!) a tedy víceméně objektivní pozorování. A tedy pro mě naprosto úžasné ocenění a úspěch! Od půvabného muže k nemotorné ženě už nemůže být tak daleko:D. Já jsem si dlouho myslela, že to první mi bude stačit a to druhé nesmím nikdy dopustit, ale už to cítím jinak. I kdybych to nikdy neměla dotáhnout dál než na položenu, budiž.
No a crumble dopadl nečekaně úžasně, byť bylo všechno od oka. Byla jsem nadšená! Jen kdyby náplň nevypadala jako salát z červené řepy... fůj:).

I miska je s kytičkama:).

A vrátím se ještě k výstavě queer umění. Bylo to lehké zklamání. Zdůrazňují, že queer si zvolili jako široký nezavazující termín namísto různých akronymů (LGBTQA+ a kdovícoještě). Přesto jsem měla pocit, jako by polovinu výstavy koncipoval třicetiletý bílý londýnský/aristokratický gay pro sobě podobné. Pro MtF tam toho moc zajímavého nebylo. Zato spousta nahatých svalovců a hezounů, nic pro mě;).
Ale! Já jsem si totéž dopoledne koupila na marketu v Greenwichi svoje první pořádné prstýnky. Dva.


Já už nějaké mám, ale to jsou jen hračky z drátu a skla a nikdy jsem je nenosila. Je to nezvyk, jít po ulici s výraznými prsteny, pořád jsem si je musela prohlížet, jako když jsem měla venku poprvé nalakované nehty (čirým lakem. na barvičky se ještě necítím). Připadala jsem si.... jako buzerant:D.
Ale!! V galerii dva černoši kontrolovali batohy. Jeden (ten velikej!:)) si prstýnku hned všiml a ptá se, jestli to má být oko. Dokonce mě chytil za ruku a ukazoval ji tomu druhému, který byl očividně překvapený a moc ho to nezajímalo:D. Já jsem byla taky zaskočená a zrovna hodně v chlapském módu, tak jsem se na žádný flirtíček nezmohla, jen jsem se smála a šla si po svých. Ale bylo to krásný, jak to hned viděl...:) Připomnělo mi to, jak já vnímám ženy, když jsem sama v ženském módu. Jak automaticky studuju, v čem tkví jejich krása. Jaké mají vlasy, jak zkombinovaly oblečení, boty, kabelku, jaké mají doplňky...
Ale!!! Za čtvrt hodinky si mě ti dva v té velké galerii našli, postávali poblíž, hlasitě v tom tichém sále vykládali a smáli se (no jo, asi to byla jen náhoda, ale chová se takto galerijní personál?!) a mě to k němu táhlo, ale styděla jsem se a cítila jsem se příliš chlapsky a ještě nepřipravená a nevěděla jsem, jestli vůbec chci, aby mě oslovil a co mám vlastně dělat. Po rozhárané půlminutě jsem to už nevydržela, ani jsem se na něj nepodívala a odešla jsem (ale alespoň jsem PROŠLA těsně kolem nich!!). Kláro, Kláro:D:D.

Takové jsou teď mé malinké holčičí radosti/strasti, když si nemůžu/nemusím foukat vlásky, oblékat se zlehka do dámského, řešit pořád kosmetiku, náušničky, coming outy; co ze starého života ještě držet a co z nového života už já a okolí sneseme. A kam to vlastně všechno vede. A jestli nepřijdu o všechno a o všechny. Ale tohle stejně řeším pořád.

Na konec slíbené obrázky z výstavy. Proto sem moji tři čtenáři přišli, ne?;)

Muž nebo žena? Quentin Crisp.

Žena nebo muž? Julian Eltinge.

Moje jsou hezčí :P.


:)

Vážně jsem si chvíli myslela, že tam mají smíšené toalety. Ale ne.

Vypadá to jako Burne-Jones, ale není to Burne-Jones. Je to Evelyn De Morgan.
















"Eve" v mramoru od Thomase Brocka. Lidi chodili okolo a věnovali jí jediný pohled. Jak je to vůbec možné?? Já jsem chodila okolo doslova a nemohla jsem se vynadívat. Slovo "dokonalost" si dovolím zřídka, ale tohle je dokonalá krása. V ideálním světě bych tam byla sama, měla bych na ní hodinu, kruh rudohnědých kožených křesel (abych ji viděla ze všech úhlů) a nakonec bych se s ní samozřejmě hezky pomazlila. Vy byste si na ni dokázali nešáhnout?

O práci. O odtržení.

30. srpna 2017 v 12:09
You know I'm stuck in this here village of Avening... I mean... chci říct, že pracuju v Anglii, kde bydlím u různých různě postižených anglických lidiček a starám se o ně. Skoro celý červenec a půlku srpna jsem byla doma. Za tu dobu se změnila spousta věcí. Jednou větou, zjistila jsem, že to musím udělat. Musím se stát ženou. Žít jako muž mě nezajímá, nechci to, je to ztráta času, ztráta života. Po létech nesmělých krůčků, pak bezohledného běhu jsem se konečně pustila do slepého sprintu. Se vším, co ve mně je (a stejně se bojím, že to stačit nebude...).

Ale prázdniny musí někdy skončit a tak jsem zase tady/tam, odtržená od všech těžce vybojovaných holčičích věcí. Můžu si za to sama. Viděla jsem před sebou měsíc v cizině v práci zralé povětšinou na tepláky, na všechno jen malý batoh (kdybych měla aspoň kufírek na kolečkách!:)), tvář spečenou po laseru a nakonec jsem si řekla: "Tak ještě jednou, třeba už naposled, pojedeš za chlapa". Je to tak bezpečné a pohodlné, tak dobře známé:D. A tak těžké o sebe pečovat na cestách, tak marné pěkně se oblíkat, když není pro koho a jsem stejně vnímána jako muž.
Ono to jde, když v tom máte celoživotní praxi. Jsem u vytržení, když na stísněných hostelových pokojích, obklopené chrápajícíma chlapama, vidím holky, jak se po ránu beze spěchu klidně půl hodiny malují a připravují na crawl po Londýně, tom pupku starého světa... Asiatky jsou v tomhle uzavírání se do nedotknutelných bublin nejlepší:). (I když moje večerní opilé dávkování hormonů ve společných koupelkách mi přijde skoro stejně cool, hihí:D)
...ale já na to prostě ještě nemám. I doma v ideálních podmínkách mě to stojí spoustu času a úsilí udělat ze sebe aspoň pěknou buzničku:D. O něčem lepším si zatím můžu nechat jenom zdát.

Tady v UK... v sobě svou ženu nedokážu udržet. Zatínám pěsti jak jen můžu, ale přesto mi ze žil uniká... jako život. Dává to smysl?:D Lidé jsou tu takoví hyperkorektní odtažití profesionálové, plus ty místní akcenty vytváří solidní jazykovou bariéru, plus ty odporné ale praktické chlapské hadry... tohle a spousta dalších věcí mě tlačí od cítění k rozumu, od prožívání k promýšlení, prostě do mé chlapské části a role. A v tom jsem nešťastná a tím uzavřenější. Bludný kruh. Tenhle blog je jeden z nástrojů, jak se snažím udržet v kontaktu s Klárou (Lucií, Alicí....). Alespoň o ní psát, když ji nedokážu udržet naživu (ale já ji zase vzkřísím, žádné strachy, to jen že ten čas tak letí...).

A já se konečně dostávám k příhodě, kterou jsem vlastně chtěla začít:D. Můj klient Ben toho moc nenakecá. Já chlap taky moc ne. Tedy toho docela dost namlčíme. Jednu chvíli jsem trávila hodně volného času nad tabletem a prvním článkem tohoto blogu. Ben si toho všiml a povídá, jestli nechci heslo na Netflix. Musela jsem se smát (promrhám spoustu času neúmyslně, protože to líp neumím a mám jím plýtvat záměrně koukáním na telku? no jsem blbá?!) a říkám, že práce dost, teď zrovna zakládám blog. Překvapil: začal se vyptávat.
Ze zkušenosti vím, že je pro mě nejlepší být v těchto situacích otevřená (to je docela snadné) a sebevědomá (joj, to je těžké). Každá zbabělost (vlastně zmužnělost?:P) se mi později vrací v podobě vzteku a seboupohrdání.
Tak jsem řekla, že to bude blog o transsexualitě. Ptá se, je to téma, které tě zajímá? Well.... je to moje téma. Nepoznali byste na něm nic, je to přece Brit, jen si nechal zapálit DRUHOU balenou. Wow!:) Mluvili jsme o tom trochu víc a teď nepřekvapil: padly dvě poznámky na které dojde pokaždé.
1. "No pokud to opravdu chceš..." (variantou je "pokud si myslíš, že tě to učiní šťastnější..."). Ono to už není o chtění a myšlení. Je to něco o čem jsem přesvědčená, že to musím udělat, bez ohledu na cenu a překážky.
2. "You wanna go all the way?" tedy "chceš to dotáhnout až do konce?" Brit se prostě nemůže zeptat přímo! Čech se ptá, jestli chci jít na operaci. Dál na východě v Rusku by se mě nejspíš zeptali, jestli se chci nechat vyřezat:D. Tenhle dotaz mi vždycky přijde roztomilý až dojemný. Jak vás fascinuje ta představa, že se chlap může chtít nechat... vykastrovat. Jen si to slovo pěkně zřetelně v duchu řekněte a v hlavě už bliká červené poplašné světýlko...

No, pak už jsme o tom nemluvili. Ale na konci se zeptal, jestli chci přijet znova. Což není úplně běžné, dvojnásob když jsem nebyla sama sebou, ale proti své vůli za chlapa. Lidé ten rozpor podvědomě cítí jako dost nepříjemnou věc, myslím. Takže mi můj coming out (který se dal snadno zahrát do autu) možná zajistil pracovní možnost do budoucna:).

Nad tím, proč si myslím, že nic netušil, přestože známky jsou očividné, se zamyslím někdy jindy. Takže skončím tam, kde jsem chtěla začít. Tenhle &#$@ blog!!:D

Teď si jedu koupit reishi ať toho svýho chlapa trochu utlumím a shlédnout výstavu o queer umění v Tate Britain, ať se vzdělávám ve svém oboru. Zatím...;)

První a zmatený. O jménech.

28. srpna 2017 v 13:38
Takkk... Jak vlastně začnu, po týdnech odhodlávání se začít si o sobě blogovat?:) Neuspořádaně!

Chci si sem psát, co mě zrovna napadne. Deníček. Hlavním smyslem a tématem ale asi bude transsexualita. Ta moje:). Jsem muž, ale bude ze mě pořád víc a víc žena. Takže o sobě budu psát (pokud to zrovna nebudu cítit výrazně jinak) v ženském rodě.

Tenhle blog je takové pokračování tohoto vlákna na jednom anglickém fóru o... uh... pěstování prsou. Už bych si ráda psala o své tranzici/přeměně a o spoustě jiných věcí než jen o ňadrech a mám pocit, že moje tamní "já já já" posty jsou hodně off-topic a už tam prostě nepatří.
A k založení blogu mě inspiroval nádherný blog O Tereze. Nikdy předtím jsem žádné blogy nečetla a tento mě teda lapil a dotýká se mě hluboce. Čtu si ho pěkně od začátku už asi měsíc a je to takový motivační soundtrack (wordtrack?) k mé tranzici, která v poslední době nabrala pěkné obrátky. Už to není hra. Už je to můj život.

No ale protože se ráda blížím k cíli oklikou, abych toho hodně viděla (ne, není to vždy výhodné :)), budu chvíli mlít o něčem jiném a nepodstatném.

Jména tohoto blogu. "Můj koutek". Prostě jsem nevěděla a už jsem se chtěla pustit do prvního článku, tak jsem tam plácla tohle. Myslela jsem, že to půjde snadno změnit, no ale zatím to vypadá, že budu psát pod touto neoriginální hlavičkou navěky:/.

A co je to ten okireen? Je to jméno mimozemské rasy ze staré české/slovenské sci-fi povídky. Jako dvanáctiletý chlapeček jsem potřebovala jméno, které bych mohla používat jako svou identitu, kdykoli si o to řekne PC hra anebo ten začínající internet. Vit Mary, kombinace mého a sestřina jména, pod kterou jsem lámala rekordy v motorkách Accolade z velké diskety, už se stávala prostě nepřijatelnou. Nové jméno muselo znít záhadně a cool, být krátké a originální. Dlouho jsem ho hledala. Okireen dlouhá léta sloužil skvěle, nikdy se mi nestalo, že by byl na serveru už někým zabraný. Jenže jako twenteenovi mi už zase přišel dětinský - jméno pro přihřátého fantasy geeka, ne? Líbil se mi oki, krátké, elegantní, ale obvykle už obsazené. Později, když jsem na webu začala poněkud přihřátou stopu skutečně vytvářet, jsem okireena zase nepoužívala, protože jsem se styděla a bála se, že mě tak najdou a poznají lidé z mého okolí nebo z minulosti. No ale teď se díkybohu stydím míň a míň a není důvod nepoužívat staré dobré jméno:).

Když už mluvím o jméně. Se svým ženským jménem mám velké trápení. Pořád mi uniká. Hrozně moc bych si přála, aby si mě našlo samo, abych jednou najednou věděla a cítila, že takto se jmenuju a můžu ho hrdě používat. Ráda bych z této volby úplně vyloučila rozum a rozhodla se citem. Ale to mi asi už nebude dopřáno.
Takto ke mně před léty přišla Kamila. Tehdy jsem se ještě považovala za chlapa, kterému feminizace připadá jako věc zakázáná, nemyslitelná a přitom naprosto správná. Tedy ve výsledku neodolatelně sexy tabu:). A Kamilka, takové hyperfemininní jméno, k tomu prostě sedla krásně. Když jsem fantazii začala po krůčcích přenášet do všední reality, vzrušující vůně zakázaného ovoce začala mizet a Kamilina správnost s ní. Potřebovala jsem "normální" jméno. Kláru. (Jak jsem ke Kláře přišla už jsem psala jednou anglicky a to stačí:).)
Jenže problém nastal, když se mě známí začali na mé ženské jméno ptát. Bylo to těžké, představit se jako (i třeba jen budoucí) Klára. Přemýšlela jsem proč. Kamilka je jméno pro kurvičku. Klárka pro princeznu. Já bych chtěla být oboje, někdy se tak i cítím:), ale zatím ani jedno nejsem. Potřebuju ještě obyčejnější jméno? Hned mě napadla Lucie. A expřítelkyně (jak já tohle slovo nesnáším!! budu jí říkat D.) mi začala říkat Alice. A tak si ta jména v hlavě ohmatávám a ochutnávám každou chvíli a nikam to samozřejmě nevede.
Přitom minimálně v psané interakci ho potřebuju! Včera jsem si kupovala vstupenky. Do objednávky jsem musela zadat jméno. To mužské jsem prostě nemohla. Tak ale jaké z těch tří?!:D Vytočená svou nerozhodností jsem tam plácla to nejstarší... a musím uznat: Klára Š.....ová vypadá na vytištěné vstupence velkolepě:).

Mimochodem, jsou to vstupenky do aquacentra v Pasohlávkách. Do bazénu budu muset v dvoudílných plavkách, protože ta prsa už ukazovat nemůžu. To tedy bude intenzivní. Ani muž, ani žena. Jak se k tomu českej taťka s rodinkou za zadkem postaví? Usměju se na něj a budu doufat, že pozitivně:). Anebo uteču do sauny, kde budou všichni nazí a sobě rovní:D.

Tedy, napsat první článek mi dává zabrat. V češtině je to snad ještě těžší než v angličtině, poněvadž tady každá věta musí být (a nemůže být) perfektní!!!;) A pocit, že píšu pro čtenáře a ne jenom pro sebe, mi na jistotě a lehkosti taky nepřidává. Ale i v tom je smysl blogu. Celý život se uzavírám a chráním své nitro před okolím a to napáchá škody. Tak to teď půjde ven:).

Hned zveřejnit.

Kam dál